Vítejte na povídkovém blogu, bližší informace o tom, jak to tu chodí, v prvním odstavci psaného textu v menu. :D
NOVÁ POVÍDKA-PŘEKLAD: Vánoční jednodílka Maybe This Christmas tady
pozor, sola. BÁSNIČKUJE!!! tady

Pohřeb Malfoyů starších.

20. května 2012 v 21:57 | Sola Fidelis |  Jednorázové HP
Solinka pořád rekonstruuje ;)) Chvíli to bude ještě trvat, zlata, ale myslím, že by to mohlo stát za to. Zamilovala jsem se do tohohle dessu.

"Draco? Draco! Vstávej, už je čas. Musíme se připravit." uslyšel někoho, jak mu do ucha tiše šeptá. Po pár okamžicích si uvědomil, že je to jeho žena a co je tohle vlastně za den. Když si uvědomil tu druhou věc, zasténal a hlavu si přikryl polštářem, na kterém dosud ležel.
"Vím, že je to pro tebe těžké, přesně tohle jsem zažívala, když…" mladá žena se frustrovaně nadechla, a s vypětím všech sil, které měla, pokračovala bez vzlyků, "Tohle jsem zažívala, když… Když mi ministerstvo v Austrálii oznámilo, že jsou moji rodiče mrtví. Neměla jsem žádnou možnost se s nimi rozloučit," pokračovala žena smutně, pak ale laskavým hlasem dodala:
"Ale ty máš! A můžeš jí využít, naposledy je vidět, opravdu se s nimi rozloučit. Využij toho, já budu stát při tobě. I Maddie* s Thomasem. Víš, neztratil jsi je jen ty, ale i já a naše děti, a vlastně i mnoho dalších, Draco." dokončila hlasem, který byl smutný, ale zároveň povzbudivý, takže přesně ten, který teď potřeboval slyšet, aby se zvedl z postele a šel na pohřeb Luciuse a Narcissy Malfoyových, jeho rodičů.
"Já vím, ale občas na to úplně zapomenu, někdy se cítím tak strašně sám, když tu nejsou, když si uvědomím, že už je nikdy neuvidím, nespatřím jejich drobná gesta, která je dokonale vystihovala, třeba jako matčino neustálé zastrkávání pramenu vlasů za ucho, nebo otcovo podupávání špičky boty, když měl naspěch a na někoho čekal. Nikdy neuvidím jejich úsměvy, nebo už nikdy neuslyším matčino reptání typu: "Draco, drahoušku, ta kravata, co si dnes bereš, je příšerná…" nebo otcovo "Synu, synu. Do čeho ses to zase zamotal?". Budou mi chybět, Mio, hrozně, hrozně moc. Nevím, jestli se z toho kdy vzpamatuju." konečně promluvil a částečně si vylil srdce. Jí mohl věřit se vším, dokonce s vyjadřováním citů a obav, které nikomu jinému neříkal. Na veřejnosti to byl ten samý, aristokratický blb, jen s trochu upravenějšími názory, ale ona a jeho rodina ho viděli jinak, poznali toho pravého Draca Malfoye.
"Já tě chápu." řekla jednoduše a objala ho. I toto malé gesto a krátká věta vyjádřily, že si tím vším sama prošla a opravdu ho chápala, ne jako lidi, kteří to řekli a vůbec nevěděli, co vlastně vypustili z úst.
"Já vím, a děkuju ti za všechno, co poslední dny děláš a jak mi pomáháš se zařizování p-pohřbu." při posledním slovíčku, které se sice zdá jako neškodné, ale je velmi, velmi zákeřné, když na to přijde, zaváhal. Vymanil se z obětí, šel si vyčistit zuby a obléknout se do černého obleku.
Když z ložnice přišel do kuchyně, Mia pro něj právě dosmažila vajíčka se slaninou. Jeho třináctiletá dcerka Maddie už jedla chleba s malinovým džemem a šestnáctiletý Thomas do sebe házel medové cereálie s mlékem. Sedl si ke stolu, všichni se pozdravili, ale jedli v tichosti. Ne v takové té příjemné, kde není potřeba mluvit, tohle byla ta, kde se kvůli příliš ledovému a dusnému vzduchu konverzovat nedalo.
Asi v devět hodin pět minut dosnídali a Mad s Tomem se šli převléknout do svátečního, dnes černého oblečení. V devět hodin třicet minut měl začít pohřeb, takže v devět hodin patnáct minut hodlali být před hřbitovem a ,vítat' hosty. Jak plánovali, tak se stalo a v daný čas byli na místě.
"Dobrý den, Andromedo, Tede." pozdravil Draco starší ženu s jejím vnukem, se kterými se po bitvě pomalinku přátelil a započítával do rodinného kruhu.
"Ahoj, Draco." odpověděla paní Tonksová smutně. Přece jenom jí umřela sestra a po tom, co si vytrpěla ztrátu dcery, zetě a manžela se Draco divil, že se ještě drží při životě. Domníval se, že jí při něm drží její vnuk, a starání se o něj. Byl velmi, velmi blízko pravdě, ale Andromedu Tonksovou držel při životě nejen její vnuk, ale i kontakt s další rodinou a členem rodiny její sestry- s ním.
"Pottere. Weasley." kývl hlavou na pozdrav a dál už se o ně nezajímal, pořád se neměli v lásce a Chlapec, který přežil s Chlapcem se zrzavými vlasy tu byli kvůli Hermioně, Maddie a Thomasovi.
"Ahoj, Ginny." ušklíbl se smutně na manželku kamaráda jeho ženy. S Ginny Weasleyovou-Potterovou se za ty roky, co chodila navštěvovat Hermionu, skamarádil a teď z nich byli opravdu dobří přátelé, což Potter ani Weasley nechápali. Když jsme u toho, Hermiona také moc ne, ale byla z toho šťastná, na rozdíl od někoho.
"Ahoj, Draco, upřímnou soustrast." usmála se na něj Ginn soucitně, "Jak ti je?" zeptala se starostlivě.
Kysele se ušklíbl a odpověděl na její otázku:
"Jak myslíš? Je to strašný. Ale zatím se držím."
Dál už moc nevnímal, bylo to jen mechanické Dobrý den, poděkování za vyjádření upřímné soustrasti, která z asi poloviny upřímná nebyla. Po tomto přivítání se všichni odebrali k místu, kde měli být jeho rodiče pochováni a začalo to.
"Vážení pozůstalí, přišli jsme se sem dnes rozloučit s Luciusem a Narcissou Malfoyovými… " začal kněz dlouhý monolog, který ale Draco už nevnímal. Vzpomínal na své rodiče a na to, jací byli. Poslouchat začal až po pár okamžicích.
"…zem zemi, popel popelu, prach prachu. V jistotě a naději, v přijmutí a odpuštění…" proslov byl už skoro u konce, ale všichni byli zahloubáni do myšlenek, slov, dojmů a vzpomínek.
"Budiž jim vše zlé odpuštěno a tak, jak tu stáli v minulosti, ať přesně tak stojí v našich srdcích. Čistí a osvobození od toho špatného. Budou nás navždy doprovázet v našich vzpomínkách, kdykoliv je budeme potřebovat, budou tady s námi, i když je neuvidíme, neuslyšíme… Budeme cítit jejich přítomnost, jakoby stáli hned vedle nás. Dnes jste se sem přišli naposledy rozloučit s dvěma významnými osobnostmi vašich životů, které tady už s vámi nejsou, ale navždy z nich kousek zůstane ve vás samých." domluvil kněz dojemnou řeč, při které se nejedné osobě řinuly z očí slzy. Všichni se postavili a uctili je minutou ticha.
Když se obě rakve spouštěli do připravených děr, lidé postupně odcházeli. Nakonec tam zůstal jen Draco. Hermiona s dětmi se přemístili spolu s Andromedou a Teddym.
Draco se přiblížil k rakvím svých rodičů, do obou hodil bílou růži a odcházel. Ale než za sebou zavřel bránu hřbitova, do větru zašeptal jedno tiché slůvko, které v sobě neslo bolest, ale i příslib lepšího.
"Děkuji…"
*Opovažte se mi někdo jen chmátnou na Maddie Malfoyovou! Tuhle holčinu ještě hodlám hodně krát použít, takže ten, kdo tohle poruší, dostane Avadu do hrudi!
*Na jednu užitečnou radu jsem vyměnila tleskání za minutu ticha, jsem fakt trhlá, jak mě mohlo napadnout tleskání?!!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Surynka Surynka | Web | 21. května 2012 v 16:38 | Reagovat

Ráda vidím, že nezapomínáš na soutěžní povídky a bereš si rady ostatních k srdci (ať už ti radil kdokoliv) :-)

2 Jenny Jenny | Web | 22. května 2012 v 19:47 | Reagovat

Moc se mi to libilo, melo to nadech te atmosfery, deprese.. Hezky jsi to popsala . :]

3 Hanka Hanka | Web | 17. srpna 2012 v 13:29 | Reagovat

Moc hezké.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama